Ohlasy po sezóně: Josef Pospíšil

21.11.2009 | 12:17:59 - Máme po sezóně a je čas na bilancování. Hektické záležitosti léta, tvorba týmu za pochodu přípravy a vůbec krátká letní přestávka dohromady zapříčinily, že jsme nenašli prostor představit blíže našeho hlavního trenéra Josefa Pospíšila (45). Po uplynutí "zkušební doby" si ale všechno vynahrazujeme a nejen o povedeném podzimu si povídáme v našem rozhovoru.

Josef Pospíšil, 45 let, rozvedený, 2 syni
hráčská kariéra: rodák z Prostějova, II. liga v Prostějově, poté přešel do VTJ Tábor(13 měsíců), 11 měsíců Jindřichově Hradci – „B“tým VTJ Tábor,
II. liga s Hradcem K, s mužstvem vybojoval postup do 1.ligy, kde měl 7 startů v lize.
Pak přišel do Gottwaldova, 7 let II. liga. Závěr fotbalové kariéry 1,5 roku v Německu, 5 let v Rakousku, závěr kariéry okresní přebor v Tlumačově
trenérská kariéra: od 6 let trénoval syna v přípravce Viktorky Otrokovice, prošel s ním také ve Viktorce věkové kategorie až do dorostenecké divize.
Dále angažmá v Jiskře Otrokovice – tým mužů 3 sezóny.
asistent trenéra ve Spartaku Hulín

Pepo, v Hulíně jsi již celý rok. Ty jsi vlastně do neznámého prostředí nešel, setkal jsi se tu s Jirkou Adamkovičem a letos s Romanem Parobkem...
Ano, s Jirkou Adamkovičem jsem hrával ve Zlíně, působili jsme tam spolu. S Romanem Parobkem jsme se potkali v Kroměříži poté, co jsem se vrátil z Německa a šel jsem tam na hostování. Potkal jsem se tam i s dalšími hráči – s trenérem HS Jindrou Lehkoživem, vzpomněl bych i na Mirka Kutňáka, se kterým jsem hrával také.

Loni jsi působil jako asistent trenéra a letos jsi hlavní trenér mužů, jaký je to rozdíl?
Rozdíl to je. Hlavně v náplni tréninků. Loni jsem Petrovi pomáhal s přípravou. Nyní si to celé připravuji sám, což je náročnější. Vzhledem k tomu, že mám své stále zaměstnání, musím si ten čas holt najít. Zatím se to dá zvládat, ale je to náročné.

A jaký je rozdíl prožít ten zápas na lavičce jako asistent a trenér?
V každém případě je to prožívání stejné. Chceme vyhrát a nechceme prohrát.

Realizační tým Ti zůstal stejný. Jak se Ti s Lubošem Lančou a Frantou Lašákem spolupracuje?
První věc, když mi byla nabídnuta funkce trenéra, tak jsem zašel právě za těmito kolegy, jestli mají vůbec chuť se mnou spolupracovat. Já jsem trénovat tým chtěl, samozřejmě, kdyby se mnou nechtěli spolupracovat, musel bych tento svůj postoj nějak přehodnotit. Jsem rád, že ten zájem měli, s oběma mám skvělé vztahy a jsem rád, že tu jsou.

V létě jsi se stal hlavním koučem týmu, jak se to seběhlo?
Seběhlo se to tak, že Petr Zapletal se přihlásil na konkurz na kraj, a protože jej vyhrál a nemůže vzhledem ke svému zaměstnání trénovat divizní mužstvo, musel skončit a navrhl mne.

Musel jsi se dlouho rozhodovat?
Dlouho jsem se rozhodovat nemusel. Musel jsem vzít v úvahu také svou práci, musel jsem nad tím chvíli přemýšlet. Teď vidím, že jsem se rozhodl správně. Byla to pro mne výzva.

Ve funkci trenéra jsi byl jen chvíli a už jsi zažíval velmi horké chvilky.....
Ach ježiš... (útrpný výraz) Ještě jsem ani nebyl pořádně trenérem a už jsem já a vedoucí mužstva Luboš Lanča museli řešit ožehavou situaci, kdy hráči sice nastoupili do letní přípravy, ale po chvíli zjistili, že když jim nebyly splněny sliby, které tady dostali od minulého vedení, tak se k tomu postavili dost rezolutně a odmítli odjet na dopředu připravený a domluvený turnaj do Roštění. Hráči mi to oznámili den předem a museli jsme zavolat majitele pana Zlámala. Když to shrnu, pan Zlámal má rozhodující vliv na řešení a nebýt jeho, fotbal by se tu už nehrál.

Jak se změnila nálada v týmu, když srovnáš právě začátek přípravy a teď závěr podzimu?
Nálada, tak ta se změnila o 100 procent. V červenci nás tu sedělo v kabině 7, dnes jsme 4. se 27 body. Když se dnes podívám, co ti kluci za 3 měsíce dokázali, to je malý zázrak.

V průběhu soutěže jsme se vyhnuli větším anebo výraznějším výkyvům. Přesto se na podzim určitě našly zlomové momenty. Jaké bys jmenoval?
My jsme hlavně s klukama nevěděli, do jaké soutěže jdeme. Neznali jsme kvalitu a úroveň divize „E“. První zápas, kdy jsme zbytečně remizovali v Kravařích, jsme si řekli, že jestli ty zápasy budou takovéto, tak bychom v té soutěži měli hrát důstojnou roli. Dalším zlomovým momentem byla Poruba doma, kdy jsme ten zápas nezvládli a prohráli jsme. To si myslím, že nás rovněž nastartovalo a následovala série 7 bodovaných zápasů, kdy jsme 5x zvítězili a 2x remízovali.

Pro mne jako fanouška byl zlomový okamžik i zápas ve Valašském Meziříčí. Stěží poskládaná jedenáctka, herní trápení, na lavičce zranění hráči, dorostenec Tomáš Janečka, nepříjemné domácí prostředí a, velmi slušně řečeno, nezvládnutý závěr zápasu. Za námi tedy remíza v Kravařích, výhra nad Dolním Benešovem a prohra ve Valmezu. Před námi těžké zápasy v Orlové, s Opavou „B“ a v Šumperku....
Ano, tam jsme ten závěr pokazili a nevěděli jsme, jak bude dál. I ta situace byla velmi nepříjemná. Naštěstí nám pomohlo utkání v Orlové, kde ta nepřízeň počasí a naše standardní situace, perfektně zvládnuté, nám vyšly vstříc a to nás také nakoplo.

Co se týče sestavy, stálo při nás v podstatě štěstí, i vzhledem k tomu, jak jsme na tom byli početně...
Měli jsme štěstí, že se nám zranění vyhýbala. Kromě stopera Cetkovského, kterého jsme ztratili před utkáním s Porubou, jsme neměli dohromady zraněné 3, 4 hráče, a tak jsem mohl vždy použít tu největší kvalitu, kterou jsem měl k dispozici. S kartami nás poškodilo dvojí vyloučení s Brumovem. Říkal jsem několikrát, že ty rozhodčí neřeším, jsou pány na hřišti, o každém si myslím svoje. Raději se dívám na náš výkon, jak reagují hráči.

Fotbal, který tým mužů předváděl, vyvolal pozitivní reakce, jak u soupeřům, tak i u hulínského publika. Nevybavuji si, že bych, a to snad vůbec poprvé, co sleduji Spartak, slyšel nějakou negativní reakci na tým...
Bál jsem se toho, že mužstvo vyhoří v nějakém zápase, a že budu muset v kabině říct „Pánové, tak takto ne, takhle se hrát nedá.“ Kromě toho zápasu ve Valašském Meziříčí, můžu říct, že se na tu hru dalo dívat, byli jsme lepší, ten, kdo ty zápasy viděl, ten to musí jen potvrdit.

Jak bys Ty sám charakterizoval své mužstvo?
Drzé, agresivní, rychlé mužstvo, s chutí hrát. Řekli jsme si s klukama, že budeme chtít ukázat hulínskému publiku, že hrát se dá i bez hráčů, kteří tady byli považovaní za nepostradatelné. Když je kvalitní základ těch zkušenějších hráčů a k nim přidám mladé, agresivní kluky, tak myslím, že se dá hrát i bez těch hvězd.

Při trénincích, před i po zápasech vypadáš nervózně, jako na trní a věčně nespokojeně. Je to jen dojem nebo skutečnost?
Je to skutečnost, dojem to není.... (smích). Byl jsem i takový jako hráč. Nervózní jsem takovým sportovním způsobem, vyhecovaný, nevydržím na místě. Nechci ale tu svou nervozitu přenést na mužstvo. S tou spokojeností – samozřejmě chci jako trenér pořád vyhrávat. I když vyhrajeme 1:0, 2:1 a něco se mi tam nelíbilo, tak sice beru ty body, ale i tak mne to nenechává v klidu, že jsme tam něco nedotáhli, nepovedlo se, chvíli to trvá, než to spolknu.

Odpočíváš někdy od fotbalu?
Chci teď. Bylo to na mne psychicky náročné. Celý ten půlrok a já se těším, že si odpočinu.

Co přeješ svému týmu do roku 2010?
Abychom zůstali v pohodě a pohromadě, tak jak jsme. Aby se nám podařilo získat kvalitního hráče. Jaro bude náročné, budeme mužstvo z první pětky a soupeři si na nás budou dávat větší pozor. Já na to své hráče, se kterými přípravu zahájíme 8. ledna, budu pořád upozorňovat. Hráčům přeji, ať si odpočinou, poléčí si své šrámy a vrátí se s chutí na zimní přípravu.